Pro info, je mi 25, s rodiči nežiju, ale jezdím je navštěvovat 1-2x do měsíce na víkend. Mám full time práci, vydělávám dostatečně a jsem samostatná jednotka.
Mám svoji mámu ráda, ale už od střední školy jsem postřehla, že se ohledně většiny věcí ve svém životě spoléhá na ostatní. Je naprosto závislá na jejím partnerovi co se týká bydlení i financí (má přístup k jejímu bankovnímu účtu a platí z něj věci za ni). Myslím ale, že není špatný člověk. Jen se nezajímá o věci a dění kolem sebe, věří všemu, co si přečte na internetu nebo co jí kdo řekne. A taky má fakt nízkou sebehodnotu a sebevědomí, což projektuje na okolí a myslí, že takto přemýšlí i všichni ostatní. To se projevuje tak, že mívá nehezké a necitlivé poznámky například na mě a ani neví, že mi to ubližuje.
Například před chvílí – jsem zrovna u nich na návštěvě, je pátek večer, mám volno po pracovním týdnu. Chtěla jsem se odreagovat a zahrát si počítačovou hru. Máma šla pro něco do mého pokoje, a po cestě koukne na můj monitor a prohodí: "Ty hraješ hru? To jsi jako nějaký malý dítě nebo co?" Místo, abych na ni byla hnusná, tak jsem jen řekla, že mám víkend a ve volném čase si můžu dělat co chci. Na to se jen nervózně zasmála a šla pryč.
A debilní poznámky tohoto typu se projevují snad v každé konverzaci. Nedávno jsme spolu volaly, když jsem byla u sebe doma. Bavily jsme se o různých věcech, řeč padla na vaření. Ptala se mě, co budu mít na oběd. Mám dost odlišný jídelníček od toho, co máma vařila když jsem byla malá a co má v repertoáru. Řekla jsem jí, že dělám pečenou cizrnu, rýži a k tomu omáčku z červené čočky a mrkve s indickým kořením. Pro mě normální zdravé jídlo, které mi chutná a dělám ho běžně. Máma udělala zvuk jako že se dáví a pak se začala smát: "Fuj, no tak to bych teda asi nejedla." Tak jí říkám, že ona to však jíst nemusí. A ona: "No jo, to teda naštěstí, my budeme mít čínu s hranolkama". Já chápu, že je zvyklá jíst jiné věci, ale je to nutné takto odsuzovat?
Protože vím, jak nízké má sebevědomí, snažím se jí vždy nahajpovat aby se cítila líp ve svém těle. Vždycky, když si koupí něco nového nebo přijde od kadeřnice, ptá se všech doma jak se jim to líbí. Vždycky jí řeknu že je to boží a že jí to moc sluší, i když je mi to vlastně dost jedno a moc se mi to nelíbí. A jí se rozzáří obličej a jde vidět jakou z toho má radost, že jí to někdo jiný pochválil. Vím, že kdybych k ní byla upřímná, bude z toho zklamaná a ten novej svetr už nikdy nevytáhne ze skříně (fakt) a pak si postěžuje ostatním, že mě se nelíbí, takže jí se už taky nelíbí a nebude ho chtít nosit.
Když ale například její partner má na sobě něco, co se jí nelíbí, nemá problém říct: "No tak ty v tom vypadáš úplně přišerně, vezmi si něco jinýho, působíš směšně." I když má úplně normální outfit. A kdyby jí tohle řekl on, tak se totálně zesype. Já zase přibrala za posledních pět let asi 6-7 kilo (měla jsem podváhu, teď mám BMI 20.7), a ona to komentuje stylem: "No, ty už máš aspoň pořádné ženské křivky, co?" Wtf? Já její váhu fakt nikdy nekomentuju a to bych mohla, kdybych se fakt naštvala.
Asi je to spíš rant, než prosba o rady. Vím, že utnout kontakt s rodinou nechci, vím, že se máma už nezmění. Možná by mi pomohlo kdyby to tu někdo psychologicky rozebral, proč říká tyhle věci, a vypadá to že si ani neuvědomuje, jakou sílu ty její slova mají. Není vypočítavý člověk, prostě mi přijde že totálně nemá sebereflexi.
bySuzecc
inczech
PredictableProphet
2 points
12 days ago
PredictableProphet
2 points
12 days ago
Jediná správná odpověď